Putování Schwarzwaldem - Der Westweg

Jelikož jsem v práci dostala pouhé dva týdny volna, nevydala jsem se letos v létě na žádný organizovaný výjezd, kurz, workcamp ani výměnu mládeže, které na našich prezentacích propagujeme, leč ani tak jsem si Německo odpustit nedokázala. Mým domovem se na oněch 12 dní stal Schwarzwald a můj tmavě zelený stan, dopravním prostředkem akorát mé dvě nohy.

Der Westweg, jak se tato dálková trasa oficiálně nazývá, vede ze severu na jih (či obráceně) přes celý Schwarzwald, začíná v městě Pforzheim a končí ve švýcarské Basileji. Celkem měří přibližně 300 km, vede výhradně nahoru nebo dolů (po rovině opravdu minimálně) a je různě vyhlížejícími branami pomyslně rozdělena do 12 etap. Já jsem se rozhodla do Basileje dojít rychleji, už za 11 dní, což se ve výsledku ukázalo jako opravdová výzva. Přeci jen – když si člověk na zádech nese úplně všechno včetně jídla, vaření a střechy nad hlavou, batoh se v průběhu cca třiceti kilometrů denně značně pronese. Odměnou za puchýře, bolavé nohy a propocená trička jsou však nekončící výhledy na kopečky a údolí či vodní toky a plochy, ve kterých se dalo ve vysokých letních teplotách zchladit. Těch ale bohužel cestou moc nebylo.

O trase jsem se dozvěděla z knížky Epic Hikes of the World, kde je vyobrazena přibližně jako nenáročná procházka vedoucí krásnou přírodou i malebnými historickými městečky. Další podrobnosti jsem si před odjezdem neměla čas zjišťovat, a tak jsem realitou byla poněkud zaskočena. Ukázalo se, že městečkem se půjde za celou dobu jenom asi třikrát, jinak trasa vede výhradně divočinou. To nicméně neznamená, že jsem nepotkávala žádné lidi. Přibližně každých 15km stojí nějaká horská chata (rozumějte minimálně ­***Hotel), a tak cesta přitahuje především bohaté německé důchodce, kteří si z ní dělají aktivní wellness dovolenou. Vzhledem k cenám za ubytování i stravování je finančně vyjde podobně jako týdenní pobyt v NewYorku (i s letenkami), nicméně na duši i na těle jim udělá rozhodně lépe. K napočítání čundráků, jakým jsem byla já, by však postačily prsty na jedné ruce.

Jak to tak bývá, cestou jsem si prošla i několika krizemi – buď mi došla voda, nebo jí naopak bylo po 24 hodinovém dešti až moc. Jindy jsem zase neměla sirky a nemohla si uvařit snídani. O to víc jsem si ale po návratu vážila jak pitné vody a sprchy, tak suché postele, ledničky plné jídla, a zkrátka všeho, co v našich životech považujeme za samozřejmost. Občas by si něco podobného měl zkusit každý. Já už teď zase přemýšlím, kam se vydám příště. Občasné nepohodlí je zkrátka vysoce návykové!  J

Jestli máte podobnou zkušenost (nejen z Německa), o kterou byste se chtěli podělit, napište mi na nazkusenou@cnfm.cz, budu ráda za tipy!