19/10/2018
Dlouho se mi do toho nechtělo, ale nakonec mě rodina a příbuzní přesvědčili, a tak jsem po přihlášení byla vybrána na zahraniční workcamp do Francie. Ty necelé tři týdny mi daly více zážitků a zkušeností, než jsem nasbírala za celý dosavadní život.
Má starší sestra mě už delší dobu motivovala k účasti na zahraničním workcampu. Dlouho se mi do toho nechtělo, jelikož nejsem zvyklá vykračovat ze své komfortní zóny, ale v květnu 2018 mě konečně rodina a příbuzní přesvědčili, a já si do přihlášky na stránkách INEX-SDA dala tři „teen-workcampy“ – z toho dva v Německu a jeden ve Francii. Raději jsem chtěla do Německa, a tak mě trochu vyděsilo, když jsem byla vybrána na ten do Francie. Nakonec mi však ty necelé tři týdny daly více zážitků a zkušeností, než jsem nasbírala za celý dosavadní život.
Cestu tam i zpět jsem jela autem – se svými rodiči, a už i to pro mě bylo ohromující. Dělali jsme zastávky ve městečkách plných památek a obdivovali krásné uličky francouzského venkova, skály, výhledy a vodopády... Čím víc jsme se blížili k místu srazu, tím má nervozita stoupala. Po pár minutách seznamování se s vrstevníky z různých zemí a zjišťování, že jsme na tom všichni podobně, však opadla. Od této chvíle až do úplného konce jsem si plně užívala každého momentu: sdílení kulturních odlišností, každodenní komunikace v angličtině, učení se novým slovíčkům pro mě do té doby zcela cizích a neznámých jazyků, poznávání krás francouzského národního parku a přispívání k jeho zkrášlení s lidmi, kteří mají podobné zájmy i pohled na svět. Všichni jsme chtěli místním udělat radost tím, že jim pomůžeme vyčistit kaštanový háj od všech plevelů a zbytečných stromů, aby jedlé kaštany mohly svobodně růst. To se nám také povedlo. Když jsme místním naši dvacetidenní práci na konci prezentovali, většina z nich byla dojata. Náš program zahrnoval kromě práce i mnohé další aktivity, kupříkladu výlety k vodě, jelikož zrovna panovala až čtyřicetistupňová horka. Voda v potoce byla vždy průzračné čistá a osvěžující.
Do toho jsme si také sami vařili. Každý den tři z nás utvořili „cooking team“, což znamenalo, že ten den nemuseli pracovat, ale měli za úkol uvařit tři chody. Kupodivu se mi ani jednou se nestalo, že by mi něco nechutnalo, a to jsem do té doby neuměla ani nakrájet cibuli.
Loučení bylo smutné, ale naštěstí jsme všichni i nadále v kontaktu, a já zrovna příští víkend poletím navštívit jednu z dobrovolnic do Barcelony.
A pokud i vy byste chtěli vyzkoušet něco podobného, stačí si vybrat na stránce INEX-SDA a jen vyjet.